Obrázky nasnímané bez elektroniky, bez mechanické závěrky a dokonce i bez objektivu. Další výstava fotografií Zdeňka Mikšíka pořízených dírkovou komorou vlastní výroby, navazuje na předchozí pozoruhodné fotografické experimenty tohoto kreativce. Jak si mohli návštěvníci výstav minulých všimnout, je Zdeňkovi ze všeho nejbližší vymýšlení nových postupů i přístupů k vyjádření výtvarného efektu, hledání nového pohledu a v tomto případě i nástroje, kterým lze dosáhnout „jiných“ než obvyklých výsledků.

Jako malý kluk jsem se začal seznamovat se základy fotografie. S tátou jsem v koupelně vyvolával černobílé fotografie a trochu později začal samostatně fotografovat. V osmdesátých letech jsem začal studovat na Pražské fotografické škole, kterou jsem po čtyřech letech úspěšně ukončil.

Princip dírkové komory je znám už více jak 2000 let. Asi první ho pozoroval a popsal Aristoteles, když sledoval částečné zatmění slunce. Otvory v koruně stromů pronikaly sluneční paprsky a na zemi vytvořily obraz slunce. Při pozorování si také všimnul toho, že čím je otvor menší, tím je obraz ostřejší.V pozdějších dobách se začalo tohoto principu používat v malířství. Dírková komora, která se podobala velikostí menší místnosti, sloužila k obkreslování. Malým otvorem ve stěně pronikalo světlo a na protější straně tvořilo převrácený obraz toho, co bylo před dírkou.

Občas se mě lidé ptají, jak vlastně fotografie pomocí dírkové komory vznikají.
Ze školních let, z hodin fyziky, mají někde v paměti zasunutou informaci o přístroji s názvem camera obscura, nebo-li česky – dírková komora. Jak se s ním ale fotografuje?