Zdeněk Mikšík

Těm, kteří Zdeňka Mikšíka neznají osobně, musím prozradit, že podobný přístup volí i v mnoha dalších činnostech, kterými se zabývá. Je pro něj typické, že zatímco někteří ostatní vyvíjejí značné úsilí k tomu, aby viděli nějaký film, nechali se povozit na lodi či dovést někam turistickým průvodcem, Zdeněk raději natočí film sám, ujme se kormidla osobně, či založí vlastního turistického průvodce. Vím, o čem mluvím, byl jsem často u toho a myslím to doslova. Turistického průvodce jsme před devíti lety zakládali spolu, nese dodnes hrdé jméno Moskyt a jeho podtitul se díky stále se rozšiřujícímu záběru změnil na Geograficko badatelský magazín. Pod hlavičkou stejnojmenného občanského sdružení, založeného následně, jsem se spolu se Zdeňkem a dalšími členy organizace zúčastnil mnoha výprav, pátrajících v Česku po něčem zajímavém a novém. A právě především Zdeněk během těchto akcí i mimo ně stále znovu a znovu přichází s novými nápady, s novými podněty, s novou energií, která je tak potřebná k zažehnání stagnace a následného zákonitého úpadku. Je prototypem kreativního člověka, tvořícího doslova na každém kroku. Je motorem ženoucím Moskyta kupředu, je takovým turistickým průvodcem progresivního směru.
Musím však přiznat, že je to s ním někdy i docela náročné. Člověk je rád, že je po celodenní únavné badatelské činnosti, či dlouhé cestě konečně v příjemné hospůdce u sklenice piva, vypíná mozek a slastně upadá do líného nicnedělání, ale Zdeněk už zase vymýšlí, kam by se ještě dalo jít, co by se ještě dalo podniknout, vypátrat, či naplánovat, koho kontaktovat. Pak se člověk, potažmo já, chtě nechtě musí znovu nastartovat a přemýšlet také, plánovat a rovněž tvořit. Ano není to jednoduché, ale rozhodně je to inspirující a přínosné.
To všechno samozřejmě musí být a je cítit i ze snímků Zdeňka Mikšíka, pořízených jak jinak, než dávno zapomenutou, nepoužívanou a tedy znovuobjevenou, novátorskou technologií. Je bezesporu zážitkem a dobrodružstvím hledat a nacházet ve vystavených fotografiích tyto tvůrčí neotřelé postupy a zároveň si s potěšením uvědomovat, že prapůvodní funkce a hodnoty fotografie, jakými jsou výtvarno, emoce a použití znalostí řemesla, nepadly na oltář použitému technologickému novátorství. Obrázky ze Zdeňkovy krabičky ukazují převážně komorní českou krajinu a její zákoutí. Nehledejme proto při návštěvě této výstavy prvoplánově atraktivní exotickou podívanou, ale soustřeďme se na emoce, které se uvnitř nás při pohledu na tyto snímky náhle z ničehož nic objevují, jak otisk světla na vyvolávaném negativu.

Leoš Drahota 9. 11. 2008