Zdeněk Mikšík

Malíř, který byl uvnitř dírkové komory, potom obtáhl obrysy obrazu uhlem. Na rozdíl od fotografování, kde to nevadí, nebyl převrácený obraz pro malíře vhodný. Používalo se tedy zařízení se zrcadlem, které převrátilo obraz do správné polohy. Komory se dále vyvíjely. Začaly se používat i přenosné, což byly vlastně stany, se kterými umělci putovali. Později se do dírky přidala také clona a jednoduchá čočka. Zmenšením takové vylepšené kamery vlastně vzniknul první fotoaparát.

První pokusy s camerou obscurou jsem začal dělat před několika lety s dětmi ve fotografickém kroužku. Děti používaly papírové krabice od bot, nebo si slepily krabičky vlastní, do kterých špendlíkem propíchly dírku a na zadní stěnu lepenkou připevnily fotografický papír. Tímto jednoduchým papírovým přístrojem jsme pořizovali první obrázky. Výsledky nebyly ideální, ale hlavně byly neopakovatelné, protože do procesu vstupovalo mnoho náhod.

V současné době už používám komory vylepšené, i když na samotném principu se nic nezměnilo. Změna, která má největší vliv na kvalitu výsledného obrazu je kvalita dírky. Ta musí být opravdu kulatá, a ne jako dříve, otřepená od špendlíku.Camera obscura ze starého fotoaparátu Také průměr dírky musí být přesný vzhledem k její vzdálenosti od citlivého materiálu. Na kamerách, které používám já, se průměry otvorů pohybují kolem 0,15 až 0,3 mm. Druhým vylepšením je použití svitkového filmu, což má hlavně výhodu praktickou, že nemusím po nafocení každého obrázku utíkat do temné komory (mám na mysli místnost, kde je úplná tma) a vyměnit film. Expozice se při citlivosti ISO 100/21° pohybuje za slunečného počasí kolem 2 až 6 sekund, při slabším osvětlení je pak doba osvitu několik minut nebo i desítek minut. Přesnou dobu osvitu měřím expozimetrem a pomocí tabulky přepočítávám na správnou clonu, která se podle průměru dírky pohybuje kolem clonového čísla f 190. Tímto clonovým číslem je vlastně dána i jedna velká výhoda dírkové komory, a tím je velká, téměř nekonečná hloubka ostrosti.

Mé úplně první setkání s principem dírkové komory jsem zažil před více než 25 lety. Tenkrát jsme čirou náhodou v temné místnosti pozorovali převrácený obraz televizoru, který hrál ve vedlejší místnosti, a klíčovou dírkou pronikaly paprsky obrazovky. Obraz na bílé zdi byl daleko větší než obrazovka televizoru a na nás to celé působilo velmi magicky. Nyní už vím, jak obraz vzniká, ale přesto na mě stále camera obscura působí svým kouzlem.